Dnešní den začíná jako tradičně. V 6,20 zvoní budík, který ohlašuje, že i přes tmu venku je třeba vstát a vykročit do reality všedního dne. Dcera jako pravidelně není k probuzení. Pokud nemá velkou motivaci, třeba výlet s družinou, kdy je schopná vstát v šest hodin a všechny nás budit, vstává velmi nerada. Vzhledem k tomu, že spí nahoře na dvoupatrové posteli, dá mi celkem velkou práci ji z postele vydolovat. Vítězstvím je, když se nablíží k okraji postele a já ji alá letadlo snesu dolů a polospící se ji snažím obléci.
Do toho vstává její mladší bráška s hlasitým „čůraat!“. To znamená u nechodícího dítěte jediné – všeho hned nechat a běžet ho vyndat z postele a donést na záchod, než bude pozdě… Také hned po ránu cvičíváme Vojtovku. Dnes nemusíme být už v 8 hodin na rehabilitaci. Bylo by tak lepší, kdyby si Kryštof ještě pospal a já mohla vypravovat Baru. Toto přání se mi však neplní. Vzhledem k tomu, že syn nebyl zdravý a má nastoupit na rehabilitační pobyt do Motola, nejde do školky. Zrušila jsem též dnešní ergoterapii v Motole, díky níž trávíme dvě hodiny cestováním MHD, což v době nemocí není žádoucí. Manžel už týden leží s chřipkou, ten nám moc v ranním shonu nepomůže. Vojtovku po ránu tedy vzdávám, jen syna oblékám a dávám mu velký úkol – hlídat, aby byl tatínek v posteli, než já doprovodím Baru do školy a vrátím se zpět domů, což je tak za půl hodiny.
Ač se všichni cpeme vitamíny, abychom nic nechytli od manžela, dnes se necítím úplně nejlépe. Jakoby lehce mimo. Ale den teprve začal a je třeba udělat spoustu věcí. Dopoledne odcvičit zameškanou ranní Vojtovku, dojít nakoupit a uvařit brzy oběd, protože v jednu hodinu máme být s Kryštou na rehabilitaci. Syn už neví coby a dožaduje se, abych si s ním hrála. Oba jsme si za podzim zvykli, že chodí pravidelně na dopoledne do školky a teď je společný čas plný povinností dlouhý.
Konečně oběd a chvilkové usednutí. Ač, Kryšta chce zase čůrat, což znamená, že ho musím odepnout ze speciální polohovací židličky, kam jsem ho před chvílí pečlivě přidělala. Manželovi vařím termosku čaje a vyrážíme na rehabilitaci. Jde se mi ztěžka, sotva syna uvezu na vozíku. Kryštofova fyzioterapeutka mi říká, že vypadám opravdu špatně a jde mi rychle uvařit čaj. Prosím ji, aby se synem zacvičila dnes hlavně ona. Já tak získávám necelou hodinu relativního klidu. Jen povzbuzuji Kryštu, ať pěkně cvičí, běsně neřve a nevymýšlí, co nám oběma nejhoršího na světě udělá za to, že ho moříme cvičením.
Po cvičení máme chvíli čas, než můžeme vyzvednout dceru z družiny. Dokoupíme, co je třeba, a rychle ke škole, kde už je čas vyzvednout Baru. Za hodinu jí začíná odpolední kroužek. Předtím se ještě potřebujeme stavit doma. Kryšta drandí na vozíčku a málem se dvakrát překlopí, neb ještě nemá optimálně najeté praskliny v chodníku cestou ze školy. Jistím ho a do toho se snažím probrat s Baru, jak se měla ve škole a kolik má úkolů. Už jsme skoro doma, když Kryštof začne stávkovat, že mu nejede vozík. Chvíli ho necháváme, zda se zase nerozjede. Nakonec to Baru nevydrží a vrací se pro něho a popováží ho. Vozík jede nějak divně, přední kolečko je ve vzduchu. Zkoumáme, co se děje. Hm, Kryšta někde píchnul kolo. To nám tak scházelo. Takovouhle premiéru nyní opravdu nepotřebujeme. Dokodrcáme se domů.
Dceři jen vyměňuji školní tašku za batůžek na cvičení, oddělávám kolo z vozíčku a razíme dál. Kryštof zůstává doma se svým důležitým úkolem – hlídat tatínka v posteli a nepřibližovat se k němu. Baru dovedu na kroužek a já jdu z posledních sil zkoušet štěstí do cykloservisu, kde nám již jednou pomohli se zaseknutou brzdou. Přemítám, co budu dělat, když mi tam vozík neopraví. Jak bude Kryšta jezdit? Do kočárku už nechce a v pondělí máme nastoupit do Motola, kde potřebuje jezdit sám. Pán z cykloservisu si mě pamatuje. Dnes to má jednodušší, nesu mu jen kolo. Minule nám ještě ochotně přistavoval židli, abych měla kam posadit Kryštofa, zatímco on opravoval vozíček. Dnes zjistil, že je proražená duše a že bude stačit, když ji zalepí. Za půl hodiny odcházím s opraveným kolem a je mi o kousínek lépe.
Mohu jet rovnou domů, manžel z postele zařídil, že Baru z kroužku dovede jeho sestra. Dokonce spolu holky napsaly i úkoly. Na mně zbývá jen potřetí zacvičit s Kryštofem, vyřešit večeři a uložit děti. Když děti spí, mám čas zjistit, že už i já mám teplotu a nemoci jsem se bohužel neubránila. Uléhám s tím, že je to třeba jen z uběhání a zítra to bude dobré, neb kdo by jinak dovedl Baru do školy? A co s Kryštofem? A budeme do pondělí oba fit, abychom mohli nastoupit na rehabilitační pobyt do Motola?
– kf –
Tento příběh vznikl v rámci akademie Spiralis pro rodinné pečující Pečovat a Žít. Další běh začíná již 29. září, tak neváhejte a přihlaste se. Jak taková akademie pro pečující probíhá se můžete dočíst v článku od Ivy.
Děkujeme autorce i organizaci Spiralis za souhlas s uveřejněním příběhu.
